Paní Jiřinka pracovala jako vedoucí školní jídelny a metodik školního stravování. Jejím koníčkem je sportovní kynologie, což je aktivita poměrně fyzicky náročná. Výživové znalosti i pohyb v životě Jiřinky rozhodně nechyběly. Přesto se stalo, že ve svých 45 letech vážila 145 kg a nosila oblečení velikosti 64. 

Jiřinko, jak se to vůbec stalo?  

Vždycky jsem byla holka krev a mléko. Měřím 164 cm a v 25 letech jsem vážila 68 kg. Po porodu mi nějaké kilogramy zůstaly a pak přibývaly další a další. Pět let po porodu jsem měla 90 kg a zkoušela tehdy poprvé hubnout sama. Výživové znalosti mám, a proto jsem hubla „správně“, tedy nastavením energetického deficitu, pravidelným stravováním a pohybem. Diety typu tukožroutská polévka, vajíčková dieta, nápoje nebo koktejly jsem nikdy nedodržovala, to jsem zavrhla jako něco, s čím se trvale žít nedá. 

To zní, že jste postupovala správně, v čem byl problém? 

Postup byl správný, ale až daleko později jsem pochopila, že pro trvalé zhubnutí musím změnit i své myšlení. Nedbala jsem na sebe a na své potřeby. Období sebedisciplíny a sebekontroly se střídala s obdobími, kdy jsem své potřeby neřešila a nabrala zpět, co jsem zhubla plus něco navíc. Žila jsem hodně v poklusu mezi prací a rodinou. Jedla jsem rychlovky, dojídala zbytky z lednice... Zkrátka jedla jsem, když byla chvilka, a bylo mi jedno, co jím. Svůj boj s váhou jsem postupně vzdala. Kila přibývala, chuť hýbat se naopak ubývala. Začala mě bolet kolena, objevily se problémy s dechem a ze všech zrcadel se stal nepřítel číslo jedna.

Ve 45 letech jsem se díky svému systému jedení – nejedení dopracovala ke 145 kilogramům a žaludečním vředům.

Jiřinko, otázka hodně na tělo. Jak se žije se 145 kilogramy?

Oblečení ve velikosti 64 je typu stan a elegancí příliš neoplývá. Musíš si ho nechat ušít nebo se naučit šít. Já se naučila šít. Zavázání tkaniček na botách rovná se ponoru do hloubky, a tak jsem raději nosila mokasíny. Umýt se na intimních partiích je problém. V autobuse si vedle tebe nikdo nesedne. Tělo rozpohybuješ pouze rozkýváním se, což mi mimochodem zůstalo dodnes jako návyk a noví známí se mě ptají, proč to dělám. Co se týká pohybu, tak jsem naštěstí byla i při své váze pohyblivější, za což vděčím svým fenkám, s nimi jsem se hýbat musela a musím. 

A jak na vás reagoval okolní svět? 

Slýchala jsem poznámky typu sud, pětitunka i jiné. Naučila jsem se tyto komentáře zdánlivě nevnímat, ale tlačily mě k zemi stejně jako moje váha. Byla jsem na tom ještě dobře díky pejskařům, mezi kterými jsem se cítila bezpečně a nežila v sociální izolaci. 

Jiřinko, moc děkuji za sdílení i takto velmi osobních zkušeností. Naší filozofií je pomoci každému bez soudu, co dělal či nedělal před tím, než se rozhodl říct si u nás o pomoc. Proto se i my ve STOBu věnujeme tématu diskriminaci, z naší ankety vyplynulo, že s urážkami a diskriminací se setkalo 74 % lidí majících obezitu. 

61 kg je dole, jak jste to dokázala? 

Prvních 20 kg jsem zhubla po operaci žaludku a dalších 10 kg v důsledku stresu, protože mi onemocněl manžel a já později i ovdověla.

Syn odpromoval a osamostatnil se. Uvědomila jsem si, že mám zase více času a že se chci zase naplno věnovat pejskům a vrátit se ke sportovní kynologii. Zde mi kila navíc opravdu překážela. Tedy do dalšího hubnutí mě postrčily mé fenky, Kiminka a Dara. Bylo to v roce 2013 a vážila jsem okolo 115 kg, když jsem objevila STOBklub a program Sebekoučink (program pro sestavení jídelníčku na www.stobklub.cz). 

V čem konkrétně vám stránky STOBklub a program Sebekoučink pomohli?

Na STOBklubu jsem rychlepochopila, že zhubnutí není jen o znalostech a počítání kJ, ale právě i o změně myšlení. Zamýšlela jsem se více nad tím, co jím a proč to dělám. Pomocí Sebekoučinku jsem si sestavovala kvantitativně správný jídelníček z potravin, které mám ráda a stal se ze mě „docent“. Pak mě ale potkal další, velmi tvrdý karambol, zemřel mi syn. Na STOBklubu jsem se odmlčela a vrátila se v roce 2018 s cílem mít 80 kg. Můj cíl už není daleko. 

Život se s vámi opravdu nemazlil. Jaký byl váš návrat do virtuálního světa hubnoucích? 

Lidé na STOBklubu mi pomohli nejen při hubnutí, ale svým přátelstvím mi pomáhají se lépe srovnat i s tím, co mě potkalo. Na STOBklubu vládne laskavé a podporující prostředí, žádné hejtové zprávy a hrubost se zde nevyskytují, v tom mi přijde STOBklub opravdu jedinečný.  

Vy jste iniciátorka STOBích ŠLÁPOT. Povězte nám o nich více.

Mám ráda turistiku a na STOBklub jsem psala o svých toulkách. Jednou mi dvě skalní uživatelky (Macatice a Nevzdavatse) napsaly, že by se rády připojily. Tak vznikl náš první společný dvanáctikilometrový výlet z Poděbrad k soutoku Labe s Cidlinou. Později jsme organizovaly další výlety a přidávají se k nám i další STOBklubáci a jejich přátelé. Živá setkání jsme si nazvali STOBí ŠLÁPOTY a mě moc těší a naplňuje měnit naše virtuální přátelství v ta opravdová, živá. Další ŠLÁPOTY plánujeme v Ostravě. 

Na STOBklubu si cením přátelství, které mi zde bylo nabídnuto a těší mě měnit naše virtuální přátelství na živá. Právě o setkávání se, přátelství a podpoře v pohybu jsou naše STOBí šlápoty. 

Váš hmotnostní úbytek je obrovský a v životě jste to neměla jednoduché. Změnil se nějakým způsobem Váš pohled na sebe? 

Ano, prošla jsem obrovskou změnou, a to nejen po stránce tělesné, ale hlavně duševní. Stal se ze mne přátelský, pozitivní člověk, na čele už nemám napsáno „Světe, bojím se tě“. Jsem otevřenější a méně kritická k sobě i ostatním. Řekla bych, že jsem silnější a naučila jsem se nenechat se odradit dílčím neúspěchem. 

Dokonce se zase líbím se sama sobě, jen moje kůže je o pár čísel větší… Nemám už žádné zdravotní problémy, dva měsíce trénuju fenku Betynku s pomocí bývalého trenéra a náš vztah už je spíše vztahem partnerským.

„Stal se ze mne přátelský, pozitivní člověk, na čele už nemám napsáno „Světe, bojím se tě“. Líbím se sama sobě, jen moje kůže je o pár čísel větší.“

Kdybyste měla ostatním hubnoucím dát jednu radu, jaká by to byla?

Sestavte si jídelníček tak, aby vám chutnal, najděte si pohybovou aktivitu, která vás bude bavit, najděte si podporu tam, kde to půjde a počítejte i s tím, že to může být běh na dlouhou trať. Kila navíc nepřišla ze dne na den. Buďte proto trpěliví a k sobě laskaví.  Když uděláme chybu, neznamená to, že je konec. Jen náš cíl je o kousek dál, než byl.

Rozhovor, který jsme s Jiřinkou udělali, ji inspiroval i k sepsání osobního blogu, který si můžete přečíst zde.